blek
19. 4. 2006
Bleka, štěňátko roztomilého Sibiřského huskyho, jsem si pořídila ještě když jsem bydlela v domě se svými rodiči. Zpočátku se vše jevilo bezstarostně, ale po krátkém čase jsem pochopila, že vlastnit psa, když ještě nemám vlastní zázemí, není zrovna tím nejšťastnějším krokem, jaký jsem v té době mohla podniknout. V domě s námi totiž bydleli ještě babička a teta s rodinou, a tak jsem trochu zkomplikovala vztahy, které zde panovaly. Proto jsem musela o místo pro Bleka v naší rodině bojovat všemožnými prostředky.
Rošťák na druhou
Abych obměkčila rodiče, podnikla jsem menší stávku a spala jsem s ním asi týden na zahradě ve stanu. Nebyl to jediný důvod, také jsem chtěla, aby se na nové prostředí trochu adaptoval. Celý první týden jsem se od svého mazlíčka nehnula na krok a trávila s ním 24 hodin denně. Druhý týden jsem už omezovala chvíle trávené s ním, aby si začal zvykat na svoji novou boudičku. V této době jsem si zřejmě zadělávala na další problém, protože Bleček nebyl ochoten být tak dlouhou dobu zavřený v boudě. Dlouhé dny a noci proplakal. Když byl na zahradě tak nezlobil, ale zato dokázal změnit babiččin záhon k nepoznání. Tak, tudy cesta také nevedla.
Často jsem kvůli jeho hlasitému vití v noci vstávala a chodila ho „utěšovat“ a když ani to nezabíralo, tak jsem použila tvrdší způsob a pokárala jsem ho, z toho měl sice respekt, ale dlouho mu to také nevydrželo. Dostalo se i na takové „metody“ jako je miska studené vody a dlouhá procházka před spaním, ale ten malý rošťák si stále „mlel svou.“
Myslím, že to postupem času začal brát jako zábavu, protože jsem ho přistihla i v polohách, kdy měl hlavu v boudě, spokojeně ležel a přitom stále vil. Za několik málo dní se již zřejmě unavil natolik, že byl v noci zticha a své „vystoupení“ si nechal až na šestou hodinu ranní.
Jeho dalším hobby, mimo demolici babiččiných záhonů a probdělých nocí, bylo také pojídání exkrementů a odpadků, ale touto etapou si prošel snad každý pejsek a někteří u ní zůstali napořád.
Po roce jsem se odstěhovala, což byl tah, po kterém jistě mnoha sousedům zmizela noční můra v podobě Blečkových nočních serenád. Blek tuto změnu také uvítal a byl nad míru šťasten, že už nemusí noci trávit ve velkém temném kotci. Zpočátku se musel miláček něčím zabavit, a tak si za oběť vybral nový byt, tato záliba naštěstí časem odezněla. Přesto toho stačil napáchat až dost. Například: dva domovní telefony, projekt, koberec, polstrování dveří, skříně, vypínače, volant, řadící páku, popelník, ovládání zpětných zrcátek, a další. Doufám, že nemá v plánu toto svoje konto nadále rozšiřovat
Dospívání v mladého psa
V první řadě je nutno uvědomit si, co po psovi požadujeme a co od něj očekáváme. O tomto plemenu je známo, že je oříškem ho vychovat a vycvičit, přesto jsem si stanovila jasný cíl, vycvičit Bleka tak, aby vzorně poslouchal všechny mé povely. Husky není přizpůsobený pro život ve městě, v civilizaci, která je tak vzdálená přírodě ležící pod sněhovou peřinou. To je hlavní důvod, proč je jeho výcvik nelehkou záležitostí.
Byla jsem pyšná, když již ve třech měsících začal zvládat základní povely. V šesti měsících nastal zlom, kdy Bleček zjistil, že je velkou zábavou utíkat místo toho, aby uposlechl povelu přivolání. V parku bylo totiž tolik nových přátel a v něm se zrodila touha všechny je poznat a pohrát si s nimi. Jelikož mě vyčerpávalo, že všechny mnou stanovené metody selhaly, navštívila jsem kynologické cvičiště.
Návštěva zařízení pro výcvik psů se ukázala jako velká chyba. Lidé, kteří zde pracovali neměli vůbec žádné pochopení pro tuto rasu, přestože se s jejím výcvikem nikdy nesetkali. Několikrát jsem z jejich úst slyšela větu:“To je pouhá ztráta času.“ Byla jsem jejich chováním zklamána a znechucena, proto jsem velice brzy cvičiště opustila.
Byla jsem nucena vymyslet si vlastní výcvikový plán. Bylo to namáhavé, ale věřila jsem, že trpělivost a snaha budou přinášet dobré výkony. Několikrát jsem přemýšlela nad tím, že bych s tím přestala, ale stále mi v hlavě zněla pouze ta dvě slůvka:„trpělivost a snaha,“ a tak jsem pokračovala dál. Nejdříve nešlo vše podle plánu, ale za nějaký čas se karta obrátila a já jsem zpozorovala výsledky. Blek opravdu udělal velké pokroky a to mě velice těší.
O tom, že jsme s Blečkem odvedli pěkný kus práce jsem byla přesvědčena i proto, že jsem nejednou z úst kynologických odborníků slyšela chválu na náš pokrok. To jsem byla v sedmém nebi :o).
Není husky, jako husky
V jisté publikaci jsem se dočetla, že severská plemena jsou „dětmi přírody“ a s tím také plně souhlasím. O tom se sama přesvědčuji, když pozoruji svého pejska. Miluje přírodu a vše živé, má radost i ze závějí sněhu, z motýlka poletujícího vzduchem, ale i z cyklisty, který kolem něj projede.
Na druhou stranu je Blek spíš samotář a pro pohlazení si přijde jen zřídka kdy. Proto mám vždy velikou radost, když přijde, položí svoji hlavu na má kolena a upřeně se na mě dívá. Byly chvíle, kdy mi bylo líto, že má takovou povahu, ale když jsem si na něj zvykla, za jiného bych ho, už nikdy a za žádnou cenu, nevyměnila.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
